If you travel alone, you are never alone . . .

13. března 2017 v 2:42 | DK |  Erasmus - Peniche
Vážené dámy, vážení pánové, kamarádi a tak prostě asi všichni co si toto chcete přečíst. Začíná zatím jedno z mých nejdelších psaní zde na mém blogu.
Takže, pohodlně se usaďte, a nechte se unášet cestovatelským duchem mladého studentíka z Prahy


Pár dní před víkendem.

Sleduje se předpověď, která hlásí pěkné počasí. Bez deště, bez krup, a bez hoven s háčkami. To je celkem zaručeně dobrý začátek příběhu co myslíte?
Docela nutné je sehnat ubytování a tak protože studenti byli, jsou a vždy budou chudí a nebudou mít na pětihvězdičkový hotel, ono vlastně ani nebudou mít na 4 hvězdičkový či 3 hvězdičkový, tak jsme začal pátrat na stránkách Couchsefringu, protože jsme prostě chtěl zažít něco nového.

Inu, stalo se, že jsem našel ubytování. Je to tak. Střechu nad hlavou, s postelí a veškerým zázemím za tři eura na dvě noci. TZN. že jsme ji koupil náramek které miluje s postavou kluka a ryby (Což mě vystihuje)

Nejdříve jsme měli vyrazit na trip ve třech i s kluky italskými, ale nějak to zhatili plány školních prací, a tak bylo třeba jednat operativně.
Vidíte, používám slova jednoho našeho pedagoga :D A pak že škola nic lidem nedá :D A tak tedy vyrážím v pátek kolem třetí hodiny sám směrem na sever do města Coimbra.
Jako správný bastard si sedám hned za řidiče kde je samozřejmě nejvíce místa na naho a kochám se parádním výhledem z okna.

Při příjezdu do Cimbry již na mě čeká v kavárně moje nová kamarádka Ana. Hned na první pohled je jasné že bude určitě mít trošku jiný životní styl ale není třeba se obávat, přece jen, lidé co osudí druhé dle hadrů jsou tupci . . .

Vyrážíme spolu za jejím synem Franciscem, který se nachází poblíž studentského domu.
Pokud mi někdo poví studentský dům, představuji si něco jako koleje. Nevím jak jinak popsat studentský dům ve vašich očích, ale pokusím jej vystihnout co nejpřesněji.

Parkujeme u Univerzity, a obcházíme starý kostel. Již z poza rohu je slyšet psí štěkota, a křik. Nevím o co zde běží a trochu znejisťuji. Po pár krocích se dostávám tam kam jsme měli namířeno. Barák, no ok, né barák. Stará barabizna nahánějící hrůzu každému, kdo kolem prochází.


Na schodech posedávají a polehávají lidé různých existencí. Od ožralů po studenty z místní univerzity drnkající na ukulele. K mému překvapení zde mluví všchni plyně anglicky, což je pro mě plusem, jelikož jsem se v Penisu, tedi v Peniche, parooon, nesetkal.

Chvilku zde trávíme čas a já poznávám Anky syna Ferancisca. Francis je na první pohled volnomyšlenkářský týpek. Vysoký jako já, s delšími vlasy a několika dredy až na prdel. Popravdě, prvně jsme si myslel, že Ježíš vážně existuje. S ním a ještě jedním jeho kámošem nastupujeme do auta a jedeme pro Anky kamarádku a na kafe.

Tuto pasáž asi přeskočíme, protože to moc zajímavé není ;)

Aftr d kofí:

Rozhodujeme se co vymyslíme, dostávám na výběr mezi studentským bytem a koncertem. Volba je jasná. Student k studentovi sedá a tak se jede směr Republica de Ninho.

Abych zasvětil všechny nepolíbené. Co že to ta Republica vlastně je?
Je to styl.
Je to kultura.
Je to něco nehmatatelného.
Je to to, co by měl každý poznat.
Je to něco co lidé nemusí hned pochopit.
Je to něskutečně silné, a je to svým způsobem úžasné.

Nejjednodušší přirovnání je k šedesátým letem minulého století v USA kdy letělo hnutí hippie.


V bytě který se nachází v podkroví velkého paneláku se nachází byt. Byt je v přepočtu na pokoje asi 10 + 2. Nikdy jsem nic takového neviděl. Všichni obyvatelé bytu jsou neskutečně milý, přátelští, a pokud si někdo myslí, že to je proto, že by měli být pod vlivem čehokoliv, tak věřte že NE! Sedíme na kanapích z palet, kecáme, jsou tam i nějaké ty kytárky a já se snažím pochopit, co že to ta Republica je.

Pro mě nepředstavitelná věc, pro ně styl života. Těsně před půlnocí se podává večeře (jeden Italský klučina dělal pizzu tedy, dělal 6 kousků pizz) A protože jsou zde i vegetariáni, každá pizza byla rozdělena na půlku s masem a bez masa.
Pokud by se někdo ptal kolik nás tedy sedělo u stolu, tak nás bylo přesně 13 u jednoho stolu.

Domu se dostáváme před jednou ranní a já čekám co mě ještě čeká v jejím bytě. K mému překvapení je byt vcelku dobrý, moderní čistý a i moje postel je dobrá ;)
PARÁDA VYSPÍM SE DOBŘE A HlAVNĚ, JE ZDE CENTRALNÍ TOPENÍ TAKŽE USÍNÁM A PROBOUZÍM SE DO 22°C


Sobota ráno, je taková, že vstávám brzy a vyrážím pryč sám do města. Město je vzdálené asi od Coimbry cca 15 km. Co je ale pro mě nejúžasnější, je přítomnost pomerančovníků, mandarankovníků a citronu. Všude. Proto si také trhám svojí první mandarinkovníků ze stromu a divím se tomu, že všechny tyto luxusní plody nechávají spadnout na zem :O
Och, takové škody.



Při cestě jsem fascinován neskutečnou věcí. Na stožáru eletrické vedení roste jmelí.

Nééé hovno, není to jmelí. Každý přece víme, že jmelí potřebuje parazitovat na nějakém stromě, takže co to KURŇA je?

Dám vám sem fotku, asi bude otočená, ale myslím že po chvíli práce s ní si ji otočit dokážete, a třeba mi i na Fb napíšete co to je. Pokud ne, vaše smůla, co na stožárech bylo se asi nedozvíte.


Procházím město, sleduji památky, navštěvuji kostely, až se odstávám k svkostu Coimbry a to třetí nejstarší univerzitě v Evropě, možná i na světě.
Naprosto rozumím, proč je pod seznamem památek UNESCO. Je to neskutečně krásná věc, a mylsím si, že by ji měl každý student během svého studijního života navštívit. Chodí zde velké masy místních studentíků oblečených ve stylu HP.
Aby také ne, když JK Rowlingová zde v Portugalsku strávila nějaká ten čas při psaní své nejznámější knihy a nechala se inspirovat zdejší kulturou.


Je to divný. Já nevím, ale musím ten barák pro Vás čtenáře vyfotit. Vlastně i pro mě na památku. Jdu tam a mává na mě jedna slečna se kterou jsem se včera večer bavil. Je z Nového Zélandu, zde studuje umění a cestuje po Evropě a v Republice bydlí. Zve mě k sobě do království a já tak mám možnost poznat další dům.
Sorry, popsat se to nedá. To se musí zažít. Což bych doporučil každému. Pocity úzkosti, zděšení a strachu střídají pocity obdivu, úlevy a klidu. Moje návštěva je v baráku Republiky ukončena roztržením kalhot a spokojeným pocitem, že jsme mohl poznat jak to funguje.


Asi to bude potřeba zkrátit protože celé vyprávění příběhu by bylo na hooodně stránek a asi je ji mi i jasné, že by se vám to číst nechtělo. Každopádně, večer přijíždějí špagety a tak večer trávíme společně.

Neděle, lets go to city, jedeme i s Číňankou, klucí hledají new ubytování kvůli kočkám, a pak poznáváme město.
A Gabrielem si myslíme, že umíme létat a tak to zkoušíme. Musím podotknout, že nám to jde skvěle


Zbytek dne pak fotíme, couráme městem, dáváme si kafe, a prostě žijeme.

Suma sumárum, tento víkend byl fantastický, a jsem rád že jsme poznal tak supr lidi jako byla Ana, Fracnisco a mnoho dalších.






PS: jméno kapitoly je od jedné slečny z Nového Zélandu, která mi toto tvrzení řekla.
Měla 100% pravdu.
Je to lepší jak cestovat v grupě lidí.
Za tento víkend jsme vypil, 1 skleničku vína, 1 plechovku coly, potkal studentky s kterými jsem si pokecal ze všech koutů světa, (Řecké, Itálie, Portugalsko, Rusko, Moldávie, Čína, Brazílie (chodil s holkou z ČR z Dejvický)
Jo a trip mě vyšel na 50 E =====> 1 375,- Kč.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama